Slovanští Bohové

Perun je asi tím úplně nejznámějším slovanským bohem. Pokud znáte Thora od Vikingů nebo Dia z řeckých bájí, tak Perun je jejich slovanský "kolega". Můžete si ho představit jako hlavního šéfa mezi bohy a absolutního vládce nad vším, co se děje na obloze.

Jeho hlavní prací bylo řídit počasí, konkrétně bouřky. Když venku hřmělo a blýskalo se, staří Slované věřili, že to Perun jezdí po nebi na svém rachotícím voze a metá blesky na zem. Tyto blesky často házel v podobě kamenných seker nebo kladiv.

Nebyl ale jen "meteorolog". Byl to také mocný bůh války, hrubé síly a ochránce spravedlnosti. Bojovníci a knížata ho uctívali, aby jim dal sílu v boji a zajistil vítězství. Lidé si ho představovali jako svalnatého, drsného chlapa s velkým, často zrzavým vousem. Jeho posvátným stromem byl mohutný dub, který představoval jeho sílu a odolnost. Byl to přísný, ale spravedlivý ochránce lidí před zlem.

Dažbog je ve slovanské mytologii tím, kdo přináší světlo a teplo. Můžete si ho představit jednoduše jako boha Slunce. Jeho jméno je krásně doslovné – znamená "Dající bůh" nebo "Bůh dárce".

A co nám dává? Především sluneční svit, bez kterého by na zemi nic nerostlo a nebyl by život. Staří Slované věřili, že to on každé ráno vyjíždí na oblohu ve svém zlatém voze taženém koňmi, aby rozzářil svět, a večer zase mizí za obzorem. Byl to velmi oblíbený a laskavý bůh, protože na jeho štědrosti závisela úroda a blahobyt všech lidí.

Lidé si ho představovali jako krásného, silného muže ve zlaté zbroji, z jehož tváře vyzařuje jasné světlo. Je synem boha Svaroga, nebeského kováře, a často se o něm mluvilo jako o "dědovi" všech Slovanů, což ukazuje, jak moc si ho vážili. Je to bůh života, radosti a životadárné síly slunce.

Rod je možná tím nejdůležitějším, i když trochu tajemným bohem starých Slovanů. Představte si ho jako úplný počátek všeho. Než byli ostatní bohové, lidé, zvířata nebo celý svět, byl prý jen Rod. Je to stvořitel vesmíru a "pradědeček" nás všech.

Jeho jméno znáte, aniž byste to možná tušili – je základem pro běžná slova jako "rodina", "národ", "úroda" nebo "příroda". To přesně ukazuje, co má na starosti. Rod je ten, kdo dává život, kdo spojuje generace rodičů s dětmi a kdo dohlíží na osud každého člověka už od jeho narození.

Staří Slované věřili, že všechno, co existuje, pochází od něj a je s ním spojeno. Není to bojovník s mečem jako Perun, ale spíše nekonečně moudrá, klidná a prastará síla. Lidé si ho představovali jako velmi starého, vznešeného muže, který dlí nad světem, obklopen hvězdami, a drží v rukou počátky všeho života. Je to bůh zrození a věčného koloběhu.

Veles je ve slovanské mytologii jakýmsi protipólem hromovládce Peruna. Zatímco Perun vládne nahoře na nebi, Veles je pánem země, podzemí a divoké přírody. Ale pozor, není to žádný ďábel. Staří Slované si podsvětí nepředstavovali jako peklo, ale spíše jako tajuplný svět předků, kam se odchází po smrti a odkud pochází veškeré vědění.

Veles je bohem moudrosti, magie a věštění. Je to ten, kdo zná stará tajemství. Je také velkým ochráncem dobytka, což bylo pro tehdejší lidi hlavní bohatství, takže se k němu modlili za ochranu stád. Je spojován s divokými zvířaty, hlavně s medvědy a vlky.

Často si ho lidé představovali jako staršího, mocného muže, někdy trochu zarostlého, oblečeného do zvířecích kůží. Není to bůh války, ale spíše hlubokého poznání a přírodních sil.

Svantovít byl jedním z nejmocnějších a nejuctívanějších slovanských bohů, obzvláště populární u kmenů žijících u Baltského moře. Můžete si ho představit jako hlavního ochránce a válečníka, ale také jako boha, který se staral o to, aby lidé měli dostatek jídla.

Jeho největší zajímavostí je, jak byl zobrazován. V jeho hlavním chrámu na ostrově Rujána stála obrovská dřevěná socha, která měla čtyři hlavy. Každá se dívala na jinou světovou stranu, což znamenalo, že Svantovít vidí úplně všechno a střeží své lidi ze všech směrů.

Byl to bůh války, a proto byl jeho symbolem velký meč. Ale nebyl jen o boji. V pravé ruce držel roh na pití, který se každý rok plnil vínem. Podle toho, kolik vína ubylo, kněží věštili, jaká bude v příštím roce úroda. Měl také svého posvátného bílého koně, na kterém prý v noci jezdil bojovat proti nepřátelům a kterého také používali k věštění budoucnosti. Byl to mocný a vševědoucí ochránce.

Jméno Svarožic doslova znamená "malý Svarog" nebo "syn Svaroga". Zatímco jeho otec Svarog je nebeský kovář, který stvořil slunce, Svarožic je bohem ohně tady na zemi. Je to ten oheň, který hřeje, svítí a pomáhá lidem pracovat.

Pro staré Slovany byl posvátný především jako ochránce domácího krbu. Krb byl srdcem celého domu – dával teplo, vařilo se na něm jídlo a scházela se u něj celá rodina. Svarožic byl proto vnímán jako laskavý bůh, který chrání domov před zimou a temnotou.

Kromě toho byl také patronem všech kovářů a řemeslníků, kteří pracovali s ohněm. Lidé si ho představovali jako mladého, silného muže s tváří ožehnutou od žáru, stojícího u kovadliny s kladivem v ruce, obklopeného jiskrami a plameny. Je to symbol tvořivé síly ohně, která lidem pomáhá v jejich každodenním životě.

Svarog je ve slovanské mytologii považován za jednoho z nejstarších a nejmocnějších bohů. Představte si ho jako božského kováře, který pracuje v obrovské kovárně přímo na nebi.

Jeho nejdůležitějším úkolem bylo "ukovat" slunce a umístit ho na oblohu, aby dávalo světu světlo a teplo. Je to tedy stvořitel nebeského ohně a otec dalších bohů, například boha slunce Dažboga nebo boha pozemského ohně Svarožice. Pro staré Slovany byl Svarog symbolem tvořivé práce, řemesla a také zákonů, které drží svět pohromadě.

Lidé si ho představovali jako mocného, svalnatého muže, často staršího a moudrého, který drží v ruce obrovské kovářské kladivo. Jeho práce není ničit, ale tvořit nové věci z rozžhaveného kovu a ohně. Je to patron všech kovářů a mistr nad mistry.

Mokoš je asi nejdůležitější ženskou postavou ve slovanské mytologii. Můžete si ji představit jako laskavou "Matku Zemi", která dává život a stará se o úrodu. Její jméno je dokonce spojeno se slovem "mokrý", protože vláha je pro růst rostlin nezbytná.

Pro staré Slovany byla Mokoš hlavní patronkou všech žen. Ochraňovala matky, pomáhala při porodech a starala se o zdraví dětí. Byla to také bohyně domácích prací, které dělaly ženy, hlavně předení a tkaní. Věřilo se, že nit, kterou žena upřede, je jako nit lidského osudu, na kterou Mokoš dohlíží.

Lidé si ji představovali jako důstojnou, starší ženu s moudrou a laskavou tváří, často zobrazenou s vřetenem nebo přeslicí v ruce. Nebyla to jen bohyně v nebi, ale byla přítomná v samotné zemi, kterou lidé obdělávali. Je symbolem plodnosti, ženské síly a péče.

Morana, někdy nazývaná také Morena nebo Smrtka, je ve slovanské mytologii bohyní zimy, noci a smrti. Možná to zní strašidelně, ale staří Slované ji nevnímali jako vyložené zlo. Byla pro ně spíše představitelkou nutného konce jednoho přírodního cyklu.

Její vláda začíná s příchodem zimy, kdy příroda "umírá" pod sněhem, dny jsou krátké a tmavé. Představuje chlad, temnotu, ale také spánek, ze kterého se na jaře všechno znovu probudí. Její moc končí s příchodem jara, kdy ji nahrazuje bohyně života a jara, Vesna.

Lidé si Moranu představovali různě – někdy jako ošklivou starou ženu, jindy jako bledou dívku nebo dokonce jako kostlivce. Dodnes se zachoval zvyk "vynášení Morany" (často jako slaměné figuríny) na konci zimy, který symbolizuje loučení se se zimou, její utopení nebo spálení, aby mohlo přijít nové, živé jaro. Je to symbol konce, který umožňuje nový začátek.

Stribog je ve slovanské mytologii pánem všeho, co se hýbe ve vzduchu. Můžete si ho představit jako boha větru. Staří Slované věřili, že všechny větry, které na světě foukají – od toho nejjemnějšího vánku, který sotva pohne lístkem, až po ničivou vichřici, která láme stromy – jsou jeho děti nebo vnoučata. Proto se mu často říkalo "Děd větrů".

Byl to velmi důležitý bůh pro každodenní život. Zemědělci potřebovali, aby přivál mraky s deštěm, když bylo sucho, nebo aby naopak rozehnal bouřky při žních. Námořníci a rybáři se k němu modlili, aby jim foukal dobrý vítr do plachet a bezpečně je dovedl domů.

Lidé si ho představovali jako starého, ale stále velmi silného muže s dlouhým, rozevlátým vousem. Žil prý někde daleko na kraji světa, možná na ostrově v moři, odkud svými ústy vyfukoval větry do všech světových stran. Je to symbol síly vzduchu a pohybu.